Na základní pohlednici obce


O znaku obce Kamenný Újezd

V pravém modrém poli je vztyčena STŘELA se zlatým hrotem a stříbrným opeřením - erbovní znamení pánů z Újezda (Kamenného). Přesná podoba erbu sice není známa, ale na zachovaných pečetích ze 14.století se objevuje motiv střely, šípu v kombinaci s helmou brnění. Je tedy zřejmé, že dominantním znakem rodu byla střela, neboť při vzniku zdejšího panství stáli Bavorové ze Strakonic, kteří věnovali pozemkový majetek a v počátcích je snad možné předpokládat i příbuzenské vztahy s pány z Újezda.
V první polovině 13.století některý z Bavorů ze Strakonic daroval svému družiníkovi pozemkový majetek s vesnicemi mezi Vltavou a Malší. Velikost panství byla stanovena objetím - ujetím na koni po hranicích, a proto Újezd. Sídliště je poprvé písemně doloženo roku 1263, kdy je na zakládací listině kláštera Zlatá Koruna uveden mezi svědky na prvním místě Vernéř z Kamenného kostela ("Wernherus de Steynchirchen") ještě před Bavorem ze Strakonic a Oldřichem z Hradce. Téhož roku svědčí Michal z Újezda ("Michael de Wgezt") při prodeji vesnice Záhoří klášteru ve Vyšším Brodě.
Páni z Újezda sídlili od počátku u kostela v tvrzi, jejíž poloha byla patrná ještě koncem 19.století. Zřejmě v souvislosti s všeobecnou prosperitou za vlády Karla IV. umocněnou blízkou obchodní cestou si šlechtický rod zbudoval po polovině 14.století západně od Újezda na skále nad Vltavou hrad Maškovec. Nové sídlo je doloženo písemně až roku 1380 a bylo obýváno pány z Újezda do poloviny 20. let 15.století. Již roku 1427 sídlil na Maškovci újezdský farář Jan Pryndl, který tu dokončil opis Zlaté legendy Jacopa de Voragine. Potom co husité oloupili a zajali újezdského faráře a kaplan Ondřej byl zabit pro peníze je zřejmé proč farář raději než na faře sídlil na opuštěném hradě. Rod pánů z Újezda mizí ze zdejšího kraje vytlačen mocnými Rožmberky.

V levé polovině je na čtvercovém stříbrném poli položena ČERVENÁ PĚTILISTÁ RŮŽE - erbovní znamení Rožmberků. Již během 14.století vlastnili Rožmberkové některé usedlosti a části vesnic na Újezdském panství. Roku 1435 získal Oldřich z Rožmberka díl Újezda a roku 1455 koupil i zbylou část s hradem Maškovcem. Páni z růže tak na jedno a půl století ovládli zdejší krajinu a významně zasáhli do dějin a vývoje obce. Jejich erb se zachoval v kostele Všech svatých, kde je na čelní straně sanktuáře z doby kolem roku 1500 vytesána pětilistá růže s původní červenou polychromií.
Během doby došlo k rozvoji a sloučení dvou vsí - Češnovice a Libský s Újezdem. Vesnice těžila z pohybu obchodníků po významné cestě do Rakouska a užívala, i když zřejmě právně nepodloženě statut poddanského městečka a to až do roku 1464, kdy vyvrcholil spor ohledně mílového práva a vesnice spadla pod obchodní vliv a omezení řemesel městem Budějovic. Tehdy bylo v Újezdě 5 sladoven, 24 krčem a domů, kde se šenkovalo pivo a nejméně tři hostince. Bez překážek jako staletí před tím tu pracovali řezníci, krejčí, ševci, tkalci, hrnčíři, provazníci a kováři. Po roce 1464 došlo ke kuriózní situaci, ač byl Újezd majetkem Rožmberků, pivo sem bylo dováženo z města, nebo jej tu vařili a prodávali budějovičtí poddaní. Situaci, kdy měl zisk z poddaných někdo jiný, se Rožmberkové snažili zvrátit žádostí o povýšení Újezda na město roku 1552. Pokus byl neúspěšný a Rožmberkové své aktivity realizovali na hranici mílového práva v blízké Plavnici, kde roku 1564 postavil Jakub Krčín z Jelčan dvůr s pivovarem, aby újezdští kupovali pivo své vrchnosti. V roce 1579 byly v Plavnici napuštěny nové rybníky a vznikl tu mlýn. Roku 1602 získal císař Rudolf II. krumlovské panství i s Újezdem od Petra Voka z Rožmberka.

V levé spodní části štítu jsou na koso položeny TŘI ČERNÉ PRUHY NA ZLATÉM POLI - symbol mezinárodní cesty do Rakous, významné křižovatky a obchodu. Újezdským panstvím procházela a blízko Kamenného Újezda se od středověku větvila významná obchodní cesta z Budějovic do Cáhlova (Freistadtu) - Cáhlovská cesta, která se stala zdrojem rozvoje, ale v časech válek i úpadku Kamenného Újezda.
Význam cesty vzrostl roku 1351, kdy Karel IV. privilegiem nařídil, že kupci jedoucí do Čech nesmí míjet královské Budějovice, tedy ani Újezd, což poskytlo možnost výdělku zdejším řemeslníkům a hostinským. Směr cesty nebyl tehdy ještě ustálen a mnoho obchodníků míjelo Újezd po cestě blíže k Vltavě a nepřinášelo tak očekávaný zisk. Pozdější zprávy hovoří o tom, že páni z Újezda seděním na Maškovci kontrolovali provoz na blízké cestě ze svého hradu a kupce s povozy nutili násilím k cestě do vesnice, aby tak zvýšili prodej zboží a daňový výnos svých poddaných. V neklidné době husitských válek se vladykové z Újezda dostali do finanční a existenční tísně, někteří z nich si pak spolu se Smilkem z Křemže vylepšovali životní standard přepadáváním a olupováním kupců na blízké obchodní cestě.
Vzrůstající konkurence vedla roku 1464 ke sporu s Budějovicemi o dosah mílového práva, město spor vyhrálo a po kontrolním přeměření byl u cesty za Újezdem zasazen mezník, který se stal symbolem omezení ekonomických aktivit panství. V roce 1552 žádali újezdští svého pána Viléma z Rožmberka o povýšení na město. Ve své žádosti uvedli: "...Vaše Milosti račte věděti, že příhodně k tomu ta ves leží, neb se k ní veliké tři silnice scházejí k Budějovicím, že se tedy trefují znamenití lidé....."
Za třicetileté války byla v Újezdě vypálena a opuštěna polovina usedlostí. Hlavní silnice, která byla v dobách míru zdrojem zisku a prosperity, se během kruté války stala příčinou úpadku, neboť přivedla stavovská či císařská vojska, jenž bezohledně drancovala malá hospodářství. Situaci na konci války charakterizuje zápis v berní rule roku 1654 takto: "Ves ležící na velké silnici a v tom vojenským běhu velikou zkázu vzala, takže lidé na ní posavád vzniknout nemohou..."
Koncem 18.století byla obchodní cesta napřímena z Budějovic přes kopec (kde pak vznikla Včelná) a začala procházet středem Kamenného Újezda. Tak tomu bylo až do počátku 80. let 20.století, kdy byla dokončena přeložka frekventované mezinárodní silnice E 55, která se tak vrátila na svou středověkou trasu. V pravý čas byl odkloněn tranzit zboží a osob na Šumavu, do Rakouska a jižních části Evropy, neboť představovala pro průchozí obce neúměrné dopravní a ekologické zatížení.
Zpracoval kronikář Roman Lavička